Chalupa u hnojníku 20.11.2003

 

Ahoj Kubo,

asi se divíš, že Ti píšu, když jsme se tak dlouho neviděli. Ale mám teď hodně času k přemýšlení a tak málo možností se zabavit, že vzpomínám na staré časy a plodím dopisy.

Píšu ze své chalupy v Rychlebských horách, kterou jsem zdědil po pratetičce Julii, kterou si zajisté pamatuješ z předminulých velikonoc. Byla to ta paní, která tě přetáhla parapletem po zádech poté, co sis ji v přiopilém stavu spletl z mou sestrou a vylil na ni fialové Živé květy. Takže teta Julie zesnula (možná na následky předávkování levnou voňavkou 🙂 a odkázala mi svou pidichaloupku na muří nožce (ne, že by měla muří nohu, naopak, nemá ani základy a v případě silného větru či projíždějícího nákladního vlaku se celá chvěje a třese jako ona pověstná čarodějnická barabizna).

Momentálně sedím u kouřících kamen v útulné kuchyňce a zároveň také jediné obyvatelné místnosti v domě a snažím se zestylizovat dopis tak, abys pochopil, co mě v poslední době potkalo. Velmi mi to připomíná naše mladistvé výstřelky, zvláště tou hořkosladkou příchutí nadcházejícího průšvihu,  která byla snad všudypřítomná. Pokud jsem si poslední rok myslel, že tyto časy jsou již za mnou, velmi mě tento měsíc vyvedl z omylu. A protože se nemám kde a s kým vykecat, rozhodl jsem se to hodit na papír a pokud se mi povede, tak snad i poslat, abys z toho taky něco měl.

Tak tady je, můj kamaráde z adolescentních let, příběh jako ze špatného filmu, který se seběhl zde, v tomto zapadlém koutě naší vlasti, kde nejsou snad ani lišky, protože by neměli komu dávat dobrou noc.

Začalo to před měsícem, kdy se šéf rozhodl, že nesplňujeme kruté evropské normy pro úspěšný podnik a začal jednat. Jak jistě víš, pracuji v malé firmě na výrobu popisných štítků jako technolog. Mou prací je v podstatě vymýšlet, jak nacpat na co nejmenší štítek co nejvíce informací, aby to nebylo přeplácané, drahé a naopak bylo kvalitní a líbilo se klientům. Prostě normálka. No, v práci v podstatě komunikuji s obchodníky (všemi celými dvěmi, co máme), klukama v dílně, kteří tisknou a asistentkou, která objednává materiál. Žádní klienti a šéfa vidím, jenom když si nedám pozor a narazím na něj na záchodě. A najednou jsem musel začít chodit v kvádru, abych byl příkladem našim zaměstnancům (těm jsem byl akorát k smíchu), Frantovi jsem musel říkat pane Františku, Andule slečno asistentko a šéfovi pane jednateli.

Šaškárna.

Ale to není vše. Když jsem něco potřeboval od „slečny asistentky“ zjistit, už jsem nemohl zvednout hlavu od stolu a křiknout například: „hej, Andulko, kolikátka gramáž jsou ty nové náplně do jedenáctky?“, ale musel jsem svému „internímu zákazníkovi“!!! napsat mail následujícího znění: Vážená slečno asistentko, byla byste tak laskava a v případě, že máte chvíli času, dala mi vědět, jaká gramáž je uvedena na nových náplních do rotačky číslo jedenáct. Ony předmětné náplně jsou po Vaší pravé ruce v oranžové přepravce. Tento úkol je pro mne prioritní s číslem jedna a velmi doufám, že pro Vás bude také na horním žebříčku priority, jelikož mám na telefonu našeho nákupčího, který volá z mobilu a mezitím, co píšu tento dopis, zajisté již spotřeboval celý kredit. Je momentálně v naší dodavatelské firmě a chce překontrolovat správnost objednávky. Děkuji Vám a přeji velmi příjemný den. Váš kolega technolog.

Co tomu říkáš? A aby to nebylo tak jednoduché, najal si poradenskou firmu, která měla kontrolovat průběh našeho přechodu na kvalitní vnitřní komunikaci. Takže tam týden běhali pajduláci s bločkama a zapisovali náš pracovní styl a styl komunikace. Déle tam nevydrželi. Ani nevím proč. Možná jim vadilo, že slečna asistentka dostala hysterický záchvat pokaždé, když se ocitli v její blízkosti a snažila se je píchnout tím obrovským kružítkem, které má šéf v kanclu ještě z dob, kdy dělal návrhy na billboardy. Nebo je také mohlo znervóznit, že jim kluci s dílny každý den vypustili pneumatiky. A nebo, že by je vyhnalo systematické skartovávání veškerých jejich záznamů, které jsem jim trhal z ruky, kdykoliv mi k tomu dali příležitost? Opravdu nevím. Každopádně, když přišel šéf, aby se jich zeptal, jakpak že to jde, odpověděli: „Umf“ a zmizeli. Doufám, že se dostali do časoprostorové smyčky a už je nikdy neuvidíme.

Ale dali dobrý podnět k dalšímu dění, postupně jsme šéfovi řekli “Umf“ všichni a kolektivně si schválili měsíční volno na stabilizaci duševního stavu. Do konce volna zbývá ještě necelý týden a já plánuji strategii úprku z chaty. Dnes v noci chci provést rekognoskaci terénu a zítra nad ránem prchnout.

Nejspíš se ptáš, proč tak komplikovaně, ale pro to je jednoduché vysvětlení. Po čtrnácti dnech sladkého lenošení na chalupě, sběru nejedovatých hub (alespoň myslím, ale nejspíše ano, ještě jsem pořád mezi živými. Tedy doufám …), procházkách po železničních kolejích a vymícených mezích  (všude tu řádí kůrovec), tedy po této idyle mě navštívil můj bratranec Šimon. Je to takový seladon (však ho znáš a od té doby, co jsi ho naposledy viděl se rozhodně nezměnil) a nemá nejmenší ponětí o domácích pracích.  Rozhodl jsem se ho uctít a podle jednoho starého receptu pratetičky Julie udělat škvarkové knedlíky. Ten recept jsem našel v jinak úplně vymetené spíži. Nejspíš poslední pratetina provokace. A protože jsem ho už měl vyzkoušený (asi desetkrát za těch čtrnáct dní), poslal jsem seladona Šimona těch pět kilometrů do obchodu pro mouku. Ten samozřejmě zapomněl, jakouže to mouku potřebuji a po paní prodavačce (musím uznat, že je to celkem kus, žena mého nejbližšího souseda – hajného) chtěl prostě mouku na knedlíky. Nevěděl ani jakou, ani jaké knedlíky z toho mají být. Z nějakého důvodu jí to učarovalo (ženy nikdy nepochopím, mě si ani nevšimla a to ty knedlíky umím úplně excelentně!) a domluvila si s ním dostaveníčko u nich doma, že prý manžel bude strašit na posedu.

Šimon rozveselen dosaženým úspěchem vracel se bez mouky zkratkou a zaslepen vášní (či láskou, jak tvrdí on) spadl ho nádrže s močůvkou, která je za chalupou (hádej, proč jí tady říkají chalupa u hnojníku!). Takže jsem musel dvě hodiny dokola ohřívat vodu na kamnech, aby se neustále myl a odsmrádnul. Naneštěstí pratetička po sobě nezanechala žádný deodorant ani voňavku (že by averze od těch předminulých velikonoc?) a tudíž jsme to nemohli korunovat. Nakonec už byla jeho přítomnost v jedné místnosti celkem snesitelná, půjčil jsem mu své nejlepší odění a boty a poslal ho k sličné hajné.

Jak už to tak bývá, hajnému na posedu navlhla flinta, či patrony nebo tak něco a šel domů předčasně. Naštěstí jeho pes před domem radostně poštěkával, takže Šimon stačil sbalit svých (vlastně mých!) pět švestek (čtyři švestky?) a prchnout. Jediné co nestihnul vzít byly moje boty. No a hajný měl dobře vycvičeného psa, který druhý den podle pachu bot v hospodě poznal majitele. Hádej koho?!

Tak a teď tu týden sedím a nemůžu ven. Hajný obchází chalupu, v noci je tu pes a kolem pasti na medvědy.

Nemám rád příbuzné.

Těším se do práce!!!

Doufám, že tě můj osud rozesmutnil a v případě, že můj dopis dorazí bez krvavých skvrn na obálce, polituješ mě a zaplatíš pivo někde v civilizaci.

Zdraví Tě tvůj zoufalý kamarád Eda