Cotkytelský trojúhelník
Aneb „Prý jedeme do Mýta (Vysokého)“
Den –1

0km: pořád nefunguje tiskárna. Zběžně kouknu na internet na mapu. Směruje mě na dálnici. Nemám známku. Chce se mi kupovat? Nechce. A navíc – nostalgicky zavzpomínám na ty cesty do Čech, kdy jsme to brali přes Bruntál. Zkusím tedy zadat Odkud: Ostrava, Kam: Vysoké Mýto, Přes: Bruntál. Matně si povšimnu, že bych měla minout Šumperk a potom frčet směr Třebová a Pardubice.

Den 0

0km: balím věci a vycházím k autu. Tomáš se loučí se slovy: „Venku je hnusně, nechceš jet po dálnici?“. Ne, nechci. Mám snad vlastní rozum, né? Tak prý ať na sebe dávám pozor. Jasně. Nejsem přeci malá.

0km: Pepa přendává Ivetce věci z kufru do kufru a loučí se se slovy: „Fakt chcete jet vrchem? Hm, dávejte na sebe pozor.“ Co ti chlapi pořád mají?!

0,5km: je fajn, kecáme, drbeme, prostě klasika

1km: upadl stěrač. Pravý přední. Naštěstí má Ivetka po ruce papírovou lepící pásku. Přistavím ke krajnici a přilepuji stěrač.

0-74km: kecáme, drbeme

74km: Bruntál. Sakra, kam vlastně jedeme? Vím, ž přes Bruntál, ale potom?  Vtom se Ivetka zmínila, že je to vlastně pobočka firmy z Hradce Králové, jen se ve Vysokém Mýtě školí. Uff. Kde je Hradec vím, tak naberu směr a jedeme

74-130km: kecáme, drbeme

130km: Šumperk. Jakmile jsme minuli tuto ceduli, uvědomila jsem si, že jsem tudy vůbec jet nechtěla. Nu což, kouknem do mapy a poradíme se, co dál. Mapa radí – Lanškroun, Třebová, Vysoké Mýto.

130-131km: Ivetka vykládá, že má v Šumperku oblíbenou pumpu. Zachránila jí od nehody s akutním průjmem. Prý je tam jen jeden společný záchod, naštěstí prý byl tenkrát prázdný.

131km: akutní pumpa. Z nostalgie zastavujeme a jdeme ji navštívit. Fakt, jen jeden záchod. Obhlídla jsem umyvadlo – je neskutečně vysoko, kdyby tenkrát bylo obsazeno, no – nevím, nevím … . Ivetka šla jako první – byla tady skoro doma. Čekala jsem u umývadla ve frontě. Najednou se rozrazily dveře a vešel starší, vousatý, zamračený a němý chlap. Naštvaně si mě měřil a pak se zahleděl na dveře od WC. Přemýšlela jsem, jestli tam vletí a Ivetku vyhodí.Nevletěl, čekal. Jakmile Ivetka vyšla, začal se drát dovnitř. Já na to (asertivně!): „Dovolte, teď jsem na řadě já!“ Nestřelil mi. Čekal. Ale jakmile jsem vylezla, málem mi vytrhl dveře z ruky. Že by taky akutní problémy? Nesmrděl. Asi to stihnul. Má silnou vůli.

131-171km: kecáme, drbeme, občas koukáme do mapy

171km: Lanškroun. Tak a teď směr Třebová. Bedlivě koukáme po ukazatelích. Výborně – Moravská Třebová doleva. Sjíždíme takovou divnou cestou 8 třídy. Nelíbí se mi to, ale ukazatelé ukazují jasně.

172-186km: vjíždíme na cestu dvanácté třídy. Řítím se asi dvacetikilometrovou rychlostí zasněženou trasou bez patníků. Okolí je pochmurné. Už nedrbeme. Ivetka začíná vykládat úryvky z různých hororů. Z nějakého důvodu si oblíbila takové, kde na opuštěné cestě v noci někoho přepadnou. Barvitě líčila řetězy natažené přes cestu a úchyláky ze sekyrami. Šlo ji to moc pěkně. Potom začala ukazovat prstem ke krajnici se slovy: „Úchyl, hele“. Opravdu, jeden tam šel. Nevím odkud ani kam. Posledních několik kilometrů jsme neviděli náznak lidského obydlí a široko daleko ani světýlko. Chlapík kráčel v dlouhém vaťáku a ani se po nás neohlídnul. Přemýšlela jsem, zda ho preventivně nesrazit do příkopy, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Žádný příkop tam ani nebyl. Cesta plynule navazovala na pole.

186km: Cotkytle. Vjíždíme do obce se skotským názvem. Všude tma. Ani jeden človíček. Ani úchyla nevykouknul. Cesta nás směruje ještě do větší tmy a klikatí se velmi nepříjemně. Nechce se mi tam. Zastavuji uprostřed díry (rozuměl Cotkytle) a studujeme atlas. Cotkytle tam není. Ivetka se zhrozila: „Ježíš, jsme mimo mapu“. Nicméně jsme přišli na zajímavou věc. Měly jsme jet z Lanškrouna na Třebovou, ale na Českou a ne Moravskou. Ivetce zazvonil telefon – Pepa. Začala mu líčit naše trable. A co myslíte, že řekl?! Prý, proč jsme se nedívali na mapu! No chápete to? Ale my se na ni dívaly. Ivetka to řekla hezky: „Který blbec dal Českou a Moravskou Třebovou na jednu mapu?!“ Rozhodnuto, na Moravskou Třebovou nejedu. Na mapě to byla velmi klikatá cesta. Zpátky se mi taky nechtělo. Zbývala poslední cesta (představte si, měli tam ještě jednu!). Byla na ní nějaká cedule zákaz vjezdu mimo autobusy. Ale co, když tam projede autobus, tak já taky. A navíc vedla směrem dolů pryč ze sněhu. Rozhodnuto – jedeme.

187km: Ivetka rozesílá zoufalou sms Radce a Markovi: „Prave se nachazime v Cotkytli a myslim, ze jsem spise v pytli. Jsme tady samy, je tady tma a mame jen jeden chleba se salamem.“

188km: Přišla odpověď od Radunky: „Jeden chleba se salamem je dobry pro preziti, zvlast když Jana ji jen polevky 🙂 Holky, jste outdooracky, vy to zvladnete a nakonec mate ještě 16 hodin casu.“ . Jak to myslela s tou polívkou? Jako ze budu hlady? Budu ji chodit strašit jako zmrzlá a hladová mumie!

189km: Přišla odpověď od Maroshe: „No pekne, ….., pekne. Navrhuji: snezte psoj. Bude-li nejhur, pomnete, ze jste outdoorove instruktorky, dopiste pripadovku, vyrobte sněžnice a bezte prezit. Drzte se!“ Co mají všichni s tím outdoorem? Že by to na nás nachystali? Nesmysl, kde by sehnali Cotkytle, to by snad nikdo z nich nevymyslel. I když – dát ty Třebové na jednu mapu asi jo. Budeme si muset vážně prohovořit.

195km: Chudoba. Poeticky název pro vesnici. Tu bych fakt chtěla bydlet. Dorazili jsme na křižovatku tvaru T. Bez směrovníku. Kudy teď? Opět všude tma a ani človíčka. Zahlédli jsme u cesty zasněženou mapu okolí. Vydali jsme se k ní. Naštěstí stála pod lampou a byla dobře vidět. Vystoupily jsme do silného chumelení. Jakmile jsme se přiblížili k mapě, lampa zhasla. Hitchcock hadra. Ivetka svítila mobilem. V tomto mrtvolném světle jsme na mapě neviděly ani Cotkytle ano Chudobu. Takže jsme nevěděli, kde jsme. Jak říká Ivetka – jsme mimo mapu. Najednou kolem nás projelo auto. Rozhodly jsme se, že pojedeme za ním. Jedno kam, hlavně, ať tam jsou lidi a směrovníky.

200km: projíždíme vesnicí Mezilesí. To je teda trojúhelník. Úplné Bermudy. Cotkytle – Chudoba – Mezilesí.

204km: míjíme Albrechtice. Taky nejsou na mapě. Kde to sakra jsme?!

206km: Jsme v Lanškrouně. Zase. Tady jsme projížděly před 35 kilometry. Kudy teď? Zastavujeme a poprvé pečlivě studujeme mapu. Moravskou Třebovou jsme vyloučili. Českou po zralé úvaze taky, byla by to potom opět cesta x-té třídy a ty nám dneska stačili. Jedeme tedy na Svitavy. Když projedeme Svitavy, dostaneme se směrem na Litomyšl. A potom je do Vysokého Mýta jen kousek.

206-230km: kecáme, drbeme, hledíme do mapy.

230km: jedeme směr Litomyšl. Svitavy jsme ani neviděly. Jak to? Někam zmizely, ale to nás dneska vůbec neudivuje.

251km: Litomyšl. Oslavíme ji návštěvou benzinové pumpy a WC. Ivetka si zakoupila Fidorku a vzpomněla si na vtip: „Do kostela nastoupí nový mladý farář. Ve zpovědnici se mu přizná jeden z farníků, že kouří a chce rozhřešení. Farář si není jistý s jde se poradit za kostelníkem. Ptá se ho – nevíte, co dával starý farář za kouření?. Kostelník odpoví – nevím jak komu, ale mi Fidorku.“

Nu což, ale Barunce se určitě bude líbit. Do Vysokého Mýta je to jen 15 km, blížíme se k cíli!

255km: objížďka. Temné lesy, rozbité cesty. Hnus. Projíždíme Sedliště. Skoro jako doma.

260km: Bohuňovice. Bez lidí, bez světel. Opět vjíždíme do lesa. Něco je divně. Ještě před chvíli před námi jela nějaká auta a teď nic. Že bychom byly špatně? Ptám se Ivetky, jestli neviděla šipku objížďky. Prý jo, ale bylo to na Hradec Králové. No nic, obracím auto v poli a jedu zpátky.

261km: opravdu, dovedně schovaná šipka s objížďkou na Hradec Králové. Opět přeskakujeme díry a pomalu míříme na hlavní cestu.

266km: hlavní cesta. Projíždíme nějakým větším městem. Svítí tam světla a občas se mihne i človíček. Že by Vysoké Mýto? Nikde žádná cedule.

267km: zahlédla jsem překladové nádraží. Zastavuji a luštím písmo. ..rekvice. Ivetka se chytla: „Cerekvice, to je dobrý, ještě kousek, a jsme tam“.

273km: Džbánov, máme dobrý směr.

277km: hurá, Vysoké Mýto! Projíždíme městem. Ivetka mě uklidňuje, že penzion jistě brzy najdeme, Pepa říkal, že Mýto je jen taková větší vesnice.

279km: vesnice se asi od poslední Pepovy návštěvy rozrostla. Penzion nikde a lidi taky ne. Ivetka porovnávala špatně vytištěnou černobílou fotografii z internetu s okolními domy. Málem jsme přespávali v květinářství. Byl to opravdu podobný barák. Uzřela jsem směrovník na centrum a jedu tam.

282km: jsme na náměstí a vidím tam nějakého člověka. Přistavujeme a ptáme se: „Kudy?“. Prý pořád doprava. Nezdá se nám to, ale jedeme pořád doprava.

281km: Penzion Tošovský! Hurá! Netrvalo to ani 6 hodin! Parkuju a jdeme dovnitř. V recepci narazíme na krajana z Bruntáli. Ubytuje nás. Ivetka zkontroluje, zda dveře nemají kukátko. Naštěstí ne. Sledovala totiž film, kde nějaký magor prostřelovat skrz kukátka lidem hřebíkama oči.

Na pokoji jsou ručníky tak padesát let staré. Roztrhané, ale naštěstí čisté. Vrací se recepční, ptá se, jak to bude s placením a se snídani.

Jdeme se podívat do penzionu, kde máme školit. Recepční nám popsal cestu. Pěšky pár minut. Prší.

Místnost je malá, ale má gauč. Tam se budeme střídat. Vracíme se na večeři. Dáváme si pstruha po mlynářsku a banán v čokoládě. Pstruh byl skvělý, banán rozmňaganý a bez čokolády. Čaj jen Earl Grey 🙁

Ivetka píše Katce, zda si máme ubytování platit. Prý ne, platí to Kappa. Nu což. Chvíli koukáme na televizi a pak trapně brzy usínáme. Venku leje jako z konve.

Den další

281km: snídáme rohlík (každá svůj). Odmítáme platit ubytování a jedeme do školící místnosti. Pěšky jsme šly doleva, ale pro auto je tam zákaz.

283km: objíždím město, aby se dostala k ulici, kterou se jde k druhému penzionu (Via cholera nebo jak se jmenoval). Ulici jsme našly. Byla označena jako pěší zóna a na jejím konci čučel policajt. Můžeme tam jet? Asi ne. Otáčím to a jedu hledat jinou cestu.

286km: samé zákazy a jednosměrky, absolutně nevím, kde jsem.

288km: konečně možnost odbočit doprava. Pořád nevím, kde jsme, ale v dálce vidíme policajta. Třeba je to ten sám, co stál na konci pěší zóny. Fakt, je to on. Když parkujeme, vyjíždí z pěší zóny auta. Pěšky tři minuty, autem dvacet. Nou koment.

Školení pohoda, i když děsný fofr. Venku fouká čím dál tím víc. Z domu chodí zprávy o námraze a fujavici. No a?

O půl páté se vydáváme k autu a chvíli poté vyrážíme.

290km: zase nevím, kde jsme. Stojíme před křižovatkou – doprava Choceň, doleva Hradec Králové a Pardubice. Do Hradce nechceme, to si pamatujem z mapy, že je špatně. Jedu na Choceň.

290-295km: Ivetka studuje mapu, vyjíždíme z Mýta.

295km: Choceň je špatně – konečný verdikt. Otáčím to a  nabírám smět Hradec Králové.

399km: vjíždíme do Mýta

300km: konečně – směrovka Litomyšl (stejným směrem, jako Hradec, ale to neřeším).

308km: opět objížďka, tentokráte jinýma dírama. Čert to vem. Venku je tma jako v pytli a fouká.

342km: blížíme se ke Svitavám. Vzdávám to, nabírám směr dálnice.

360km: Moravská Třebová. Beru to jako provokaci a nevyjadřuji se.

378km: jsme kousek od Mohelnice. Zastavujeme na pumpě. Ivetka hledá záchod. Není. Vyleze paní pumpařka, dává nám klíče a ukáže směr. Dveře nejsou označené. Tajná místnost. Potom si zakoupíme pochutiny a dálniční známku.

Nejde přilepit na okno, je absolutně nelepící. Nakonec se nám podařilo zprovoznit asi půl centimetru a Ivetka ji za ten kousek přitlačila na okno. Špatně, známka má být vpravo dole. Ivetka odlepuje a přilepuje znovu. Už fakt moc nedrží.

378-508km: kecáme, drbeme a vymýšlíme úkoly na vánoční večírek. Škoda, že se u nich musí bavit všichni a ne jen my.

508km: Frýdek-Místek. Říkám Ivetce, ať zavolá domů. Potřebujeme zase přeložit věci do auta. Ivetka volá Pepovi, ať pro ni přijede do Ostravy. Ten bručí. Chvíli ho nechá a pak prozradí, že už je skoro doma, ať jen sejde dolů a otevře auto. Když položila telefon, vyjádřila se takto: „Vidíš, kdybych mu řekla, ať jde dolů, tak bude mrčet. Takhle je rád, že nemusí do Ostravy a dolů přijde nadšeně.“

519km: Paskov. Vykládám Ivetku s přepravkou a jedu domů.

533km: jsem doma. Něco přes dvě hodiny. Nuda.