Ahojki cestovatelky.

Říkal Petr, že nemáte moc času na netu, tak jsem se rozhodla Vám poslat dopis, ať máte co číst 🙂 Já osobně vždycky ráda dostávala dopisy, tak doufám, že Vám to taky vadit nebude.

Původně jsem chtěla psát rukou, ale z toho byste asi moc neměly, proto jsem se rozhodla pro méně osobní, nicméně praktičtější podobu.

Přemýšlela jsem, co napsat, aby Vás to bavilo a nějak mě toho moc nenapadá (jsou tady děsné vedra, prostě se mi přehrál mozek). Proto jsem prohledala počítač a našla tam pár fejetonků a povídek, které jsem za mladých let psala. Jeden je o zimě, ten se akorát hodí, a to druhé je dopis, který jsem psala jako slohovou práci kamarádovi do školy (měli téma dopis a byl z toho nešťastný).

Snad Vás to trochu zaujme a rozesměje. Mám i jednu dlouhou povídku (asi 15 stran), tu Vám můžu poslat další poštou, ale je to psáno jako vzpomínky na týdenní školení a nevím, jestli z toho něco bude mít i člověk, který se v tomhle oboru nepohybuje. Ale zkusím.

Jinak krom vedra nic moc zvláštního. Jo, Petrova mamka si hrála na mladou sportovkyni a zlomila si loket na kole. Pak na tom kole jela ještě dvacet kilometrů – přeci ho tam nenechá ležet, že….

Byli jsme na dvou svatbách (vždyť říkám, že lidem to vedro leze na mozek). Jedna byla od mého bratrance. Měl to v Opavě na úřadě a jako atrakci tam mají živou hudbu a vyřazenou operní zpěvačku (ten úřad, ne že by si ji bratranec objednal – až na tu svatbu je skoro normální). Byl to zážitek. Po slavnostním ano se rozezněla nějakou zamilovanou písní (slovům moc rozumět nebylo, děsně ječela a občas ji ujel tón). Polovina lidí se rozelkala (takový poslech rozpláče každého, kdo má alespoň zbytky hudebního sluchu) a „zpěvačka“ myslela , že dojetím nad její hudbou (částečně měla pravdu) a přidala na frekvenci ječivých tónů. Druhá polovina publika se chechtala (ségra málem spolkla kapesník – nacpala si ho do pusy, ať se nesměje moc nahlas). Já dělala, že si upravuji účes a nacpala si konečky vlasů do uší. Uff – to byl zážitek. Trochu lepší byl malý parchantík, který celý obřad ječel v pravidelných intervalech. Začala jsem zjišťovat, proč tak opakovaně a zjistila jsem, že rodiče mu vždycky do ječící tlamy nacpaly bonbon. Chvíli přestal, sežral bonbon a začal znovu. V polovině obřadu došly bonbony, tak ho vynesly ven. Za dveřmi ječel tlumeněji – ale zpěvačku nepřeřval (i když se fakt snažil).

Na hostinu slibovali sele. Bylo. Akorát nevím, do kolika kilo se počítá sele – to jejich mělo asi sto.

Druhá svatba byla od Lukáše. Zuzce to slušelo, měla ve vlasech zapletená růžová poupata a před tím, než jeli na obřad, lítala po zahradě v sepraných domácích šatech a ze závojem a příbuzným tvrdila, že v dnešní moderní době se bílé šaty nenosí. Řekla bych, že to některé pratetičky sežraly a tvářily se zaraženě. Lukáš kupodivu nesmrděl hnojem a na obřad dokonce vypnul oba mobily!

Ptali jsme se Zuzky, jestli po nich máme metat rýži. Říkala, že ne, protože její kamarádka tak o svatebním dnu skončila na očním (asi to po nich plivali z foukaček). Navrhovala jsem tu rýži uvařit, ale také to bylo zamítnuto. Nakonec jsme otrhali odkvetlé růže, že se po nich budou sypat okvětní lístky.

Jen nějaký dědula o holi si vzpomněl na svá mladá léta, kdy se házeli pod nohy mince pro štěstí. Ale nějak to spojil s tou rýží a jelikož měl prý málo síly, přibelhal se na metr k nim a metl ty mince po jejich hlavách. Nevěsta zařvala au au a měla po hlavě pár pravidelných červených koleček.

Jinak mě příjemně překvapilo, že jim při obřadu nehrála pohřební hudba (takové ty pomalé svatební pochody ve mně vždy evokují pohřeb), ale vcelku svižný poprock. Navíc místo operní zpěvačky měli kamaráda, který jim zapěl (šlo mu to líp – i když mu Lukáš vyčetl, že na konci byl trochu mimo).

Když se ptaly na to obligátní ano, Lukášovi z dojetí trochu ujel hlas a všichni se naprosto nekolegiálně rozesmály, včetně nevěsty – ta se chechtala tak, že málem neodpověděla.

Jo, měli na obřad koňské spřežení, takže jsme je mohli sledovat podle kobližků na cestě.

Můj syn měl pěkný zápich – po cestě na svatbu od bratrance jsme poslouchali rádio a běží tam reklama na piercing (nebo jak se to píše):

Holčička: „ Babičko, proč máš ten piercing v jazyku?“

Babička: „Protože piercing jazyka udělá i staříka“

No a Marťas to hned po příjezdu halasně opakoval mojí mamce. Neměli jsme s Tomášem chuť zjišťovat, jak dalece tomu rozumí … .

Koukám, že mi chybí ještě půl stránky, tak to přeci nenechám volné.Už vím – další novinka – přihlásila jsem se do historického šermu. Už jsem úspěšně zvládla tři tréninky a nikoho jsem vážně nezranila. Moc mě to baví, trénujeme v amfiteátru za domem kultury a skoro mi to jde. Trenér nám říkal, že si máme všímat i historických filmů a sledovat, jak dalece to umí a pokud jsou dobří, tak se od nich učit. Tak jsem řekla, že máme ideální příležitost, protože v televizi běží Hvězdné války. Dlouze na mě koukal a pak zdůraznil, že se máme dívat na filmy o historii. Ale to je přeci historie, ne? Na začátku tam říkají: „Kdysi dávno, v předaleké galaxii ….!

Ségra mi poslala sestřih ze slovenského „Nikdo není dokonalý“. Ptali se tam, jestli se Slováci mohou asimilovat v Maďarsku. Prý jo, i v Maďarsku jsou keříky. A prý se dá asimilovat i v telefonní budce. Pak se ještě ptali, ve kterých zemích platí gravitační zákon – pán se hluboce zamyslel a prý, že ve všech, protože každá žena má právo na gravitaci.

Nic moc dalšího mě nenapadá. Řádí tady ptačí chřipka, lidi jezdí jako blázni, na nějakém atletickém mítinku probodl tyčkař skokana do dálky.  Ostravská ZOO je čím dál tím lepší (krmí tam medvědy jogurtama – můžete to taky zkusit). Prostě normálka.

Užívejte si to v dalekých krajích, pozdravujte medvědy (ale ne moc z blízka) a hlavně hodně foťte a zapisujte zážitky, jinak se vám vykouří z hlavy.

Papapapapapa, Jana

17.7.2007