Den O

Dlouho jsem si nemohla zapamatovat, kam vlastně jedu. Geografie není nic pro mě. Kréta nebo Kypr? Už vím. Malta.

Sbalila jsem se. Hodně místa zabral notebook, malířské potřeby, redukce do zásuvky a fén. Ten jsem si nakonec vzala – snažila jsem se podle fotek z google zjistit, zda v daném apartmánu v koupelně je a nebo ne. Vypadalo to, že ne. Pak ještě pár triček, náhradní kalhoty, mikina a pár drobností.

Hotel v Praze blízko letiště byl daleko od Prahy i od letiště. Měl mít restauraci. Těšila jsem se na vývar (Pendolíno se stále s mým žaludkem nekamarádí). Restaurace byla sice hotelová, ale taky daleko. Tak nic. Slečna na recepci mi slíbila přinést alespoň čaj. Zapomněla.

DEN 1

Paní na recepci, která vystřídala slečnu, mi od ní vyřídila omluvu a předala čokoládku. Plusový bod.

Na letišti jedna spolucestující nemohla pochopit, proč má dát tekutou kosmetiku do sáčku. Byla přede mnou, tak moje věci jezdily sem a tam po páse, než to pochopila a přemístila.

Po vzletu se ihned utvořila fronta před WC. 8 chlapů. Asi nějaká hra.

Na letišti čekala holčina s řidičem taxi a cedulkou, kde bylo mé jméno. Napsané správně! Cizina má své výhody. Měla jsem nejhezčí cedulku ze všech – tištěnou. Holčina byla malá hubená a mladá Francouzka. Řidič byl velký, tlustý a starší Malťan.

Jezdí se tady vlevo jako v Anglii, ale stylem jak v Itálii. Řežou se zatáčky, hodně se troubí (často jen tak) a jezdí se hlava nehlava. Lítala jsem v autě jak nudle v bandasce.

V apartmánovém domě nefunguje výtah. Po pár dnech jsem pochopila, že schválně  asi, abychom jej neomatlali. Do druhého patra to není problém. Ale s kufrem po schodech, které mají šířku asi 40 cm nic moc.

Ubytovala mě jiná slečna, která nevím odkud byla, protože jsem jí rozuměla každé 12 slovo. Chrlila jich spoustu. V průběhu rozhovoru dospěla k názoru, že jsem silný kuřák, bordelář a flamendr. Mnohokrát (myslím, že 19x) mě upozornila, že tu v žádném případě nesmím kouřit. Musím uklízet. Nesmím dělat hluk. Nesmím pořádat párty a vodit si návštěvy na pokoj. Nesmím přesouvat nábytek. Nesmím kouřit. Musím uklízet a nesmím kouřit. Jo, a nesmím ztratit klíče od bytu. Zeptala jsem se na klíče od pokoje. Nesmím klíče od bytu nechávat na pokoji a nesmím kouřit. Zeptala jsem se znovu. Musím uklízet a nesmím kouřit. Vzdala jsem to.

Spolubydlící mám prozatím 4. V jednom pokoji postarší Ital. Ve druhém tři pomladší Španělé.

V koupelně nebyl fén, ani mýdlo. Ani toaletní papír. Ale mají tu plíseň a netěsnící okna. A neuklizenou postel po předchozí nájemnici. Podle stop v celém pokoji měla dlouhé černé vlasy. Šla jsem si nakoupit. Toaletní papír, mýdlo a čistící prostředky. Na plíseň jsem nic nesehnala. Uklízela jsem. S plísní jsem se rozhodla skamarádit. Otevřela jsem ji okno.

Večer měli španělští chlapci párty. S hudbou, hlasitými řečmi a děvčaty.

V pokoji bylo v noci asi deset stupňů.

DEN 2

Pokazil se fén. Vyhodila jsem jej. Redukce do zásuvky funguje, jen když jí přidržuji na místě. Zatím jsem ji nevyhodila, ale má namále. Musím omezit elektrospotřebiče.

Společné prostory vypadaly vskutku jako po párty. Nevadilo mi to. Rozmrzala jsem. Když jsem odmrazila ruce po zápěstí, šla jsem si udělat čaj. Umyla jsem sporák, linku, stůl, hrnek, konvici. Uvařila si čaj. Vypila čaj, umyla hrnek.

Chodila jsem se procházet. Zahřeje to. Měla jsem si místo triček vzít dva svetry a flanelové pyžamo.

Město je malebné. Hodně uzounkých křivolakých uliček. Méně malebné je, když chcete uhnout autu. Chodníky mají asi 30 centimetrů (pokud jsou).

Město je krásné i ve tmě (stmívá se fakt rychle). Problém je, když se chcete vrátit. Ulice vypadají všechny stejně. Veřejné osvětlení je jen kolem moře a na hlavních trasách (tedy asi na dvou ulicích). Však co, měla jsem mapu.

Fakt si zkontrolujte, jestli adresa v pokynech se opravdu rovná té adrese, na které skutečně bydlíte. Mapa mi byla na houby. Zjevně jsem bydlela jinde.

Nakonec jsem to vzala v soustředných kruzích od moře. Za hodinku jsem byla doma. Zmrzlá. Umyla jsem sporák, linku, stůl, hrnek a konvici. Uvařila si čaj. Vypila čaj. Umyla hrnek. Pak jsem částečně rozmražená znovu vyšla ven. Identifikovala jsem okolní ulice a
označila si na mapě místo pobytu.

DEn 3

Včera jsem si našla místo, které jsem chtěla nakreslit. Stála jsem na jedné noze u zdi, uhýbala chodcům i autům a snažila se zachytit místní kolorit. Po hodině jsem dostala křeč do ruky, tak jsem si sedla k vodě a snažila se tužkou zachytit moře. Pak jsem utíkala zpátky, protože jsem se zakreslila příliš a bylo hodně hodin.

Umyla jsem stůl, sporák, linku, talíř, lžičku, hrnec a ohřála si polévku v konzervě (blééé). Snědla ji, umyla hrnec, talíř a lžičku a běžela do školy.

Nejen úklidem a místopisně, ale i časově to tu neberou moc vážně. Podle pokynů jsem přišla na první hodinu dřív. Prý jsem tam moc brzo a mám přijít později.

Uvítali nás, dali nám knihy a řekli, že musíme chodit všude včas. Nesmíme mít absence. Jinak nedostaneme lejstro.

Dostali jsme volnočasový program na tento týden. Párty, kino, párty, výlet, párty … Každý den cca 3 aktivity. Když vyškrtám párty a ty, které se mi kryjí s výukou (pozor na absenci!), tak jdu dneska na procházku a v sobotu na výlet.

V učebně pro čtyři nás bylo deset. Většina nechce mluvit. Paní učitelka po nás nechce, abychom mluvili. O přestávce jsme mluvili. V jiných třídách jsou třeba 4 a mluví. Asi požádám o přeřazení. Zítra máme mít jinou učitelku, tak počkám a uvidím.

Šla jsem se zeptat, kdy uklidí postel (hromada lůžkovin a špinavých ručníků apod.) po bývalé obyvatelce. Prý, jestli mám čistou postel. Já, že jo. Tak proč mi teda vadí ta špinavá vedlejší? Ani vám nevím …

Musím na nákup, mám už jen vodu a 2 chlebové placky trvanlivé (chutnají stejně, jako to zní – trvanlivě). Dala jsem si masový koláček a kilo jahod. Je mi těžko. Neva, jdu na procházku a budu konverzovat.

Zjistila jsem zásadní věc, v každém pokoji má být přitápění! Pátrala jsem a otravovala a zjistila, že paní „nesmíškouřitamusíšuklízet“ mi ho prostě nezapnula a zatajila. Má smůlu, společnými silami jsme to s Italem nahodili :-). Třeba mi bude teplo. Nastavila jsem teplotu na 30°, což znamená, že asi za hodinu bylo kolem dvaceti. To beru 🙂

DEN 4

Mají tady zajímavý způsob sběru odpadů. Skoro tady neexistují popelnice nebo kontejnery. není na ně ani místo. 3x týdně se odpadky v pytli hodí před dveře. Po ulici jezdí náklaďák a z obou stran podle něj běhají chlapi, sbírají pytle a v poklusu je házejí na vůz. Úzké křivolaké uličky vedou do kopce a z kopce, a zase do kopce … Klobouk dolů.

Ráno jsem si zašla pro čerstvý chleba a snažila se projít další uličky v naší čtvrti. Prozatím není problém jít pokaždé jinou cestou, je jich tu spousta. Po návratu jsem zjistila, že nás navštívila pokojská a vytřela společné prostory. Výsledek byl spíše vizuální než hygienický, ale i tak potěšila. Vedlejší postel stále připomíná odkladiště špinavého prádla. Snad příště.

Dokreslila jsem moře.

Ve škole nás z původních deseti zůstala polovina. Z poloviny polovina nerada mluví, tak jsem se dostala ke slovu vícekrát než 2x. Odpadly dvě děvčata, co nemají rádi kočky a jedna, co nemá ráda psy. Ta, která nemá ráda kočky i psy, zůstala. I chlapec, co nemá rád sushi. (To si o většině pamatuji).

Nová učitelka je dynamo. Mluví rychle (a to tvrdila, že se brzdí – rozesmála nás) a nechává nás diskutovat.

O přestávce jsem s holkama (Itálie a Japonsko) plkali na střeše (nejhezčí část školy) a ulovil nás turecký školní naháněč společenských akcí. Hned mi vynadal, že jsem se včera nedružila na párty a naznačil, že bych si napravila reputaci, kdybych šla večer na bowling (holky mají plusové body, chodí skoro všude). Nabídl mi, že mě jej naučí hrát a že míchají dobré drinky. Odmítla jsem.

Dostala jsem alespoň slevu 3 eura na sobotní výlet. Při placení nebyl schopen se dopočítat (cena 22 euro, dala jsem mu dvě dvacítky). Buď okrádal sám sebe nebo mě. Nakonec jsem mu spočítala kolik mi má vrátit. Poznamenal něco o zatrolené matematice (či podobný výraz, ještě, že se ve vulgarismech nevyznám) a nakonec jsme byli oba spokojeni. Požádala jsem o přesun některých aktivity, protože jako vzorný student nemohu mít „A“ a odpoledne jsem ve škole. Prý to zkusí. Plácli jsme si na to.

Na večeři jsem zdlábla konzervu (samozřejmě jsem si umyla hrnec, lžičku, sporák, stůl a talíř. Po večeři jsem hrnec, lžíci a talíř. Stůl a sporák jsem nezkydala). Jdu přejít poloostrov a sledovat západ slunce. Snad něco nakreslím a snad trefím zpátky.

Západ slunce zklamal. Možná byl, jen nebyl vidět. Našla jsem si místo, kde bylo mnoho věcí ke kreslení. Pěkný dům, moře, lavička (pro mě), palmy, lampy …. Jen to mělo špatnou kompozici. Když jsem si sedla, viděla jsem jsem buď dům a palmy, ale ne moře a lampy. Nebo moře, lampy, palmu, ale ne barák. Nebo byly lampy v zákrytu. Zkoušela jsem přesunou lavičku. Mají je přikurtované. A já chci sedět! Architekt vůbec nemyslel na potřeby umělců. Nakonec jsem vzdala dům.

Při kreslení mě pozorovali kolemjdoucí. Kdybych měla klobouk, mohla jsem něco vybrat. Nakonec došlo světlo, tak jsem šla i já.

Na některých místech po zpáteční cestě jsem si byla jistá a vím, že den, dva zpátky jsem si tam byla nejistá. Naopak tam, kde jsem si jistá dneska nebyla jsem si jistá, že jsem si tam dva dny zpátky byla jistá. Třeba mi to časem secvakne.

Domů jsem dorazila z jiné strany, než jsem plánovala. Opět.

Uvařila jsem si čaj a jdu odpočívat (samozřejmě jsem si před tím musela umýt sporák, hrnek … však víte).

Den 5

Po obvyklém umytí potřebných propriet a plochy pro bezpečné uvaření čaje (jak to ti kluci španělští dělají, tráví v kuchyni minimum času a zašpiní maximum prostoru) jsem vyrazila na obvyklý ranní nákup. Dneska s baťůžkem, došla voda na pití a na vaření.

Cestou do obchodu jdu přímo (abych jej našla). Snažím se je střídat. Dneska dostali šanci Skoti. Už mám docela zavedený stravovací režim – ráno čaj, v poledne konzervu tuňáka s vejcem a čaj, večer fazole v tomatě a čaj. Občas se rozmazlím ovocem nebo zeleninou.

Po cestě z obchodu to beru oklikou, abych se prošla a poznala další (již projité, poznané a zase zapomenuté) uličky. Zašla jsem si k moři a poseděla na šutrech u vody a jen se tak flákala. Tím jsem poněkud ztratila směr a domů dorazila opět odjinud, než jsem očekávala. Mám dojem, že ulice se tady přesunují jako schodiště v Bradavicích.

Asi vypadám jako místní. Lidé se ptají na cestu, na oheň, na cigaretu, na vyfocení … Většinou pomohu jen s vyfocením. Na cestu se ptají někde, kde si nejsem úplně jistá, kde jsem nebo na místo, kde jsem určitě byla, ale …

Prozatím nenakoupila v obchodě, který máme přímo u domu. Nebudu trapná a nakupovat někde, kde nemůžu zabloudit, že?

Je tady několik obchůdků pro umělce. Tolik pěkných věcí …. Dneska jsem byla přízemní, přednost dostala rajčata.

Jdu domalovat obrázek a pak vzhůru do školy. Chci dneska hujeřit a dorazit dřív a pokud bude na střeše volno, načrtnout si výhled.

Tak z hujeření dneska nic nebude, zamalovala jsem se. Ale kdyby Vás zajímala geneze obrázku, můžete kouknout. Poslední část snad večer.

Večer byl výlet na západ slunce. Autobusem, přes celou Maltu. Nelíbilo se to mému žaludku. Slunce jsem si moc neužila, sháněla jsem studenou kolu. Potom zastávka na místním hradě. Už byla všem taková zima, že jsme letmo koukli z hradeb a šli hledat hospodu. Nejlepší část dne – čekali jsme tam hodinu a celou ji proplkali.

Začínám si pamatovat jména spolužáků (krom jedné). Dva Italové (tedy Ital a Italka) Michele a Michela (čit Mikéle a Mikéla) a dvě Japonky. Yuko a Yuki. Další holčina je ze Španělska, ale jelikož nemá jméno do dvojičky, tak mi prozatím uniká. Takže jsem večer plkala s Yuko a německým chlapíkem, který taky nemá jméno do dvojičky a navíc není z naší třídy. Tak pokud mi nenapíše mail, tak nebudu vědět, jak se jmenuje. Nevěděl, co je dumpling, ale znal „knedl“.

Když jsem se po cestě soustředila na to, že mi jakože není špatně, zjistila jsem systém troubení v maltském provozu. Vůbec není tak nahodilý, jak jsem myslela. Kdo zatroubí jako první, vjede jako první do křižovatky. Pravidlo pravé ruky je mi bližší, ale zase se nemusí bát, že si spletou strany.

Další postřeh je MHD. Nestačí stát na zastávce, když čekáte na autobus. Musíte na něj mávat. Když tedy vidíte hromadu zběsile mávajících lidí, tak vás nezdraví. Stopují autobus.

Doma jsem si dala grisiny. Už je mi líp.

DEN 6

Ráno jsem vytřepala písek z bot a šla nakoupit. Včerejší západ slunce byl nad písčitou pláží. Tady kolem jsou jen skály. Ještě že ten písek neviděl řidič mikrobusu, který nás včera vezl. Důrazně upozornil, že před vstupem do autobusu se máme řádně očistit a na nic nesahat nemytýma rukama. Při nastupování nás sledoval ostřížím zrakem. By mě zajímalo, co by udělal, kdyby měl někdo šmouhu na triku.

Po cestě z obchodu jsem se na chvíli posadila v přístavu na molo a jen tak kývala nohama. Kolem bylo hodně rybářů, měli vlasce mezi loděmi. Ale je fakt, že moře je tu nádherně čisté. Nejen kolem ostrova, ale i v přístavu jde vidět až na dno a prohánějí se tam ryby.

Nikde jsem neviděla racky. Místo nich je tu pár holubů. Možná by jich bylo víc, kdyby tu nebylo tolik koček. Kočka je národní zvíře. Ve městě je jich spousta. V pidiparcích u moře jim staví pididomečky, nebo alespoň přístřešky a krmí je.  Jsou docela oprsklé. Když si sednete, tak naklušou a dyndají buď pohlazení nebo jídlo (nebo obojí).

Po cestě do školy jsem se stavila v kanceláři, nahlásit, že v umyvadle neodtéká voda a že fakt chci klíče od pokoje. Posílali mě postupně až k šéfce nejvyšší. Ta mi sdělila, že klíče od pokoje jsou velmi neobvyklá žádost a že ho nemůže najít. Řekla jsem, že přijdu o přestávce a že ho snad najde.

Našla.

Ve škole to bylo dneska nějaké ospalé. Mám pár informací o spolužácích. Yuki chce bohatého a krásného manžela, nechce děti a rozhodně nechce pracovat. Yuka chce 3 děti a práci na univerzitě. Michela che módní dům, dvě děti, partnera (ideálně bohatého), ale nechce si ho vzít. Michele to samé, jen chce partnerku místo partnera a místo módního domu pracovat jako asistent učitele.

Výuka byla tak trochu nezáživná, kreslila jsem si kolegy. Sice jsem se nenaučila anglicky, ale už docela zvládnu zakreslil různé pozice nudícího se člověka. V pátek se domluvím na přeřazení do jiné skupiny.

Začal fungovat výtah, ale zase nefunguje světlo. Člověk nemůže chtít všechno.

Někdo uklidil v koupelně. Normálně bych to nepoznala, uklízím ji pravidelně. Proto asi přestavěli všechny věci na umyvadle (kartáček byl vlevo a teď je vpravo apod.). Voda pořád neodtéká, ale kaizen je kaizen.

Spolubydlící (Ital) mi doporučil soukromé hodiny, že prý jsou super. Řekl cenu. Už mi tak super nepřipadají.

Jdu ven nalovit nějaké objekty k zakreslení.

Acho jo. Zkoušela jsem nakreslit plachetnici. Po půl hodině jsem to vzdala. Vygumovala jsem papír a zaměřila se na malý člun. Nuda. Tak jsem ho taky vygumovala. Dneska se nedaří.

Když jsem bloudila směrem k apartmánu, šla jsem poprvé kolem baletní školy. Tam by se fajn kreslily postavy – zajímavé pozice, nikam neutíkají … To se obvykle nepovede. Jen ve škole spolužáci klimbali, tak se dali zakreslit. Jinak se lidi hýbají rychle nebo nehýbají, ale nezajímavě.

Koupila jsem si koblihu na spravení nálady. Nechutnala mi. Na večeři jsem si dala tyčinky. Blbý nápad. Fakt se nedaří.

Potom jsem narazila na jeřáb, který stěhoval velkou vanu do pátého patra hotelu. Vybourali okno, ale i tak to měli natěsno.

Třeba bych se mohla živit blouděním. Specialista na bloudění na Maltě.
Kdybych zkameněla, byl by ze mě bludný balvan.

 

den 7

Ráno je tu neobvykle rušno. Jeden ze španělských hochů odjíždí domů a přišla jej vyzvednout organizátorka. Je to Italka, tak se sousedem Italem přešli do rodné řeči. V podstatě jsem tady (v rámci školy, organizátorů) nepotkala Malťana. Učitelé jsou většinou Angličané, průvodci Turci a Holanďanky (žádná nechrochtá). Uklízečka je ze Srbska. Soused mi vysvětlil, že by si tady 3-měsíční pobyt normálně nemohl dovolit, ale pracuje pro školu (udržuje stránky a facebook) a tím má ubytko zdarma. Takto to tu má hodně studentů na delší pobyty.

Facebook je tady složitější záležitost. Na začátku se nás ptali, kdo potřebuje nebýt vidět na FB, ať už vůbec nebo na akcích či při družení se spolužáky. Docela dost lidí se přihlásilo, takže kolega musí pečlivě třídit fotky, zda jsou uvedení lidé v neinkriminovaných situacích a může je zveřejnit (asi mají zkušenosti, tak pečlivě dbají, aby studentům nerozvrátili soukromý život :-)).

Přišly dvě dámy (hlavní uklízení paní a Srbka, která má na starosti náš apartmán) a vysvětlily mi, že přišly něco udělat s neodtékajícím umývadlem. Velmi pozorně nalily cca 2 dc sajrajtu do umyvadla, chvíli jej sledovaly a pak mě několikrát upozornily, že to mám nechat hodinu působit a to znamená, že nesmím umyvadlo použít! Ověřovali, zda jsem tyto složité pokyny pochopila (asi si myslí, že u nás nic takového nemáme). Odkývala jsem to.

Ani se mi nechce do obchodu. Jídlo mě tady nebaví. Jediné, co mi opravdu chutná, je chleba. Resp. chleby. Ochutnala jsem už tři druhy a všechny jsou skvělé. Zbytek nee (myslím, že konzervy a podobná strava mě na dlouho přešla). Vařit sama pro sebe něco složitějšího mě neba. Navíc (vzhledem ke stavu ledničky) bych všechny ingredience musela okamžitě spotřebovat. Sice jsem našla obchod s čerstvými rybami, ale co já sama s rybou, že?

Přemýšlím, že to tu vydržím o chlebu a ovoci. Nebo zkusím přemluvit někoho ze spolužáků a zajdeme si někde sednout (někde, kde nedělají junk food).

Nefunguje sporák a světlo na schodišti. Čaj si vařím v mikrovlnce. Nahlásila jsem to v kanceláři. Slíbili, že v pondělí někdo dorazí. Tak víkend bude fakt asi o chlebu.

Ptala jsem se o přestávce Yuko, proč si vybrala zrovna Maltu na učení angličtiny. Řekla, že Amerika ji vůbec neláká, má ráda Evropu. A Anglie je drahá. Takže Malta. Dostala jsem vizitku (v japonštině). Slíbila jsem jí poslat nějaký obrázek poštou, ale narazili jsme na problém, že pracovníci japonské pošty velmi pravděpodobně neumí číst latinku. Představa, že překresluji takovou hordu japonských znaků se mi nelíbí, kdo ví, co bych napsala. Tak nakonec jsme to vyřešily tak, že mi pošle napsanou adresu ve wordu, já to vytisknu a nalepím na balíček.

Ve škole se rozběhla debata o právních systémech v různých zemích. Začalo to poznámkou na téma, zda je třeba potrestat člověka, který ukradne chleba pro hladovějící rodinu. Bylo to velmi emotivní. Spolužáci jsou vesměs kolem pětadvaceti let, hodně sociálně založení. Často se vyskytly názory, že v tom případě je třeba potrestat politiky apod.

Na Maltě (vyslovuj Mólta) skoro neexistuje kriminalita. V létě jsou tu sice kapesní krádeže, ale pachatelé jsou vesměs turisté, nebo si studenti vzájemně berou věci na apartmánech. Jo, mladí puboši tady prý rádi nosí nože a frajeří s nimi mezi sebou. Jinak nic. Je fakt, že mi vůbec nevadí se tady v uličkách procházet v noci.

V Itálii bych se do vězení dostat nechtěla. Michele a Michela nám barvitě popsali místní vězeňství a justiční systém. Fuj. Julia (už si pamatuji i poslední spolužačku) je ze Španělska. Lepší než v Itálii, ale taky nic moc. Zajímavé je, že když hledala slovíčka, pomáhal ji Michele italsky (prý jsou si jazyky velmi podobné).

V Japonsku taky není tak bezpečno, jak jsem si myslela, ale oproti Evropě je to super. Kriminalita je tam hlavně ve velkých městech, ale ani tak se to nedá moc srovnávat.

Po cestě ze školy jsem potkala pohřební průvod. Malťané jsou nábožensky velmi založení. Pohřeb se přenášel místním rozhlasem po celé čtvrti, policie odklonila dopravu, ulice byly plné smutečně oblečených lidí. Pokud jsem správně odposlechla (většina byla italsky), tak paní zde sice bydlela, ale původem byla z Kalábrie.

Po návratu na apartmán jsem se dostala přímo do vášnivé debaty. Kluci se mě ptali (resp, psali otázky španělsky do překladače a ukazovali mi je), jestli jsem náhodou neviděla, jak jim někdo sahá na kola. Neviděla. Ptala jsem se proč. Ukázali mi, že mají ohnuté nějaké kolečka v převodech. Když mi řekli, kolik stály kola a kolik bude stát výměna součástek, ani jsme se nedivila jejich naštvaným výrazům (jedno kolo 5 tisíc Euro a druhé bylo levnější, jen 2,5 tisíc).

Zeptala jsem se, jak velká síla je třeba k poškození, protože mě napadlo, zda třeba nespadly uklízečce při vytírání. Ale prý ne, musel do toho někdo kopnou nebo šlápnout. Takže to vypadá na toho klučinu, co odjel ráno. Myslela jsem původně, že jsou spolu, ale prý jim byl jen přidělen do pokoje, moc s nimi nekomunikoval. Řekli, že kradl ostatním jídlo (mi ne, ale já tu taky nic moc neskladuji) a snad i nějaké drobné.

Zašla jsem si do obchodu pro vodu, chleba a nakonec zase jednu konzervu. Jo a jablka. Mňam. Kupodivu, byť je Malta na jihu, je tu hodně drahá zelenina a ovoce. Řekla bych, že o dost dražší než u nás.

Došel mi krém. Přemýšlela jsem, zda koupit nějaký supermarketový a riskovat oteklý obličej. Nakonec jsem se rozhodla pro nějaký ze specializované prodejny na kosmetiku. Omrkla jsem, co mají na skladě, jaké jsou cenové relace (tím jsem vyloučila většinu prodejen) a koukla na recenze na internetu. Vybrala jsem si jeden, co vypadal neškodně a nestál majlant. V obchodě prodával mladý Turek a snažil se mi vnutit sto padesát dalších, velmi potřebných serepetiček, bez kterých se určitě neobejdu. Velmi lichotil (prý – teď jste ještě mladá, ale počkejte za pár let, až vám bude pětatřicet – čtyřicet…), usmíval se a mazal mi med kolem úst (spíš kolem celé hlavy). Nu což, za pokus nic nedám. Dala jsem se do smlouvání. Ten krém se mi fakt líbí, ale stojí moc peněz. Tak když si koupím, dá mi slevu na oční sérum. Hm, fajn nabídka, ale nevím, nevím. Tak prý ten oční bude zdarma, když si koupím dva krémy. Já na to, jestli se nezbláznil, že to nepotřebuji…. No, abych to zkrátila, mám dva krémy, oční sérum, cenu jsem dostala o víc než třetinu níž než na internetu. Myslím, že chlapec neprodělal (i když se tvářil, že nebude týden večeřet) a já taky ne. Když jsem odcházela, zrovna dostával kapky od šéfa a holčina za kasou na mě mrkla a smála se.

Dneska budu asi čučet na pokoji, venku je na večerní  procházku zima, mládež jede na nějaký hudební festival. Nakrémuji ksichtík a uvidím, jestli budu o deset let mladší.

DEN 8

Ráno se odstěhoval zbytek Španělů. Myslela jsem si, že ušetřím čas u vaření čaje a nebudu muset umývat stůl, konvici atd. Ne. Musela jsem umýt i dřez a to co bylo v něm, abych si mohla umýt hrnek. Na snídani jsem lupla Kinedryl. Pojedeme autobusem, trajektem a člunem. Další jsem si pro jistotu dala do tašky. Kukla jsem na počasí. Má být celý den zamračeno. Vyhodila jsem z batohu opalovací krém a nacpala tam bundu.

Odpoledne dostanu nové spolubydlící – děvčata z Portugalska.

Včerejší párty se patrně protáhla. Na sraz k výletu dorazili skoro všichni se zpožděním a červenýma očima. Festival prý stal za houby, tak zakotvili na nějaké africké diskotéce. Jeden začal střízlivět až odpoledne při zpáteční cestě. Alespoň bylo veselo.

Vyfasovali jsme tašky s obědy. Ve čtvrtek jsme si měli nahlásit co chceme. Na výběr byl tuňák, „pasta“ nebo salát s kuřetem. Většina si objednala těstoviny a salát. Já tuňáka.  Všichni jsme dostali bagetu s tuňákem a pomeranč.

Vlny u přívozu byly docela velké. Asi jsem měla vzít těch Kinedrylů víc.

Celý den pralo slunce.

Projeli jsme ostrov Gozo. Šli jsme se podívat na proslulé „Blue eye“, které před pár týdny spadlo do moře. Tak jsme si vyfotili místo, kde bylo a dali si zmrzlinu.

Zašli jsme na hrad. Tam jsem kolegyním vysvětlovala, k čemu slouží pranýř. Gilotina byla jednodušší.

Michele viděla nějaké zvíře. Ptala jsem se jaké. Prý malé, zelené a frrrr…. Ještěrka.

Hlídala jsem jim věci u veřejných toalet. Byl tam nápis Zákaz vstupu v neoprenu. Nebyl moc vidět, zrovna kolem něj vycházela obrovská paní v ještě větším neoprenu.

Po Gozu jsme přejížděli na takový pidi ostrov Comino. Je to kus skály v moři, ale v zátoce je mělká voda s pískem a nádherně průzračná (jako všude tady). Cesta byla trochu adrenalin. Jeli jsme rychlým člunem. Dala jsem si poslední Kinedryl. Aby to s námi moc neházelo, sedli jsme si dopředu.

Člun není auto. Nejvíc to hází vepředu a na velkých vlnách Vás to osprchuje. Velmi rychle jsem se přesunuli na záď.

Na pláži jsme pozorovali odvážlivce, co šli do vody. Je fakt, že byla teplejší než jinde, ale pro normální lidi pořád ne. Plavali a pištěli.

Vydali jsme se vylézt na nejvyšší bod Comina. V polovině cesty to ostatní vzdali. Buď měli po opici nebo sandále. Nebo obojí. Prostě nic na výstup po kamenech. Vyšla jsem nahoru. Viděla jsem kameny a moře. Na všechny strany. Tak jsem zase slezla dolů.

Zpátky byl rychlý člun ještě adrenalinovější. Zvedl se větší vítr a vlny stály za to. Bylo jedno kde sedíme, mokří jsme byli všichni. Holky pištěly, i když neplavaly.

Autobus do Sliemy měl vychytané zábrany proti znečištění. Zaujalo mě, že řidič nebyl tak zatížený na kontrolu čistoty cestujících. Brzy jsme zjistili proč. Sedačky měl potažené igelitem. Klouzalo to. Zvláště v zatáčkách a při brzdění.

DEN 9

Neděle. To na Maltě bývá trochu mrtvo. Většina obchodů zavřená, lidé jsou buď v kostele nebo doma. Zamračeno, vítr, chladno. Kreslit venku se nedá. Zkusím zajet do Valetty (hlavní město). Lodí je to pár minut přes záliv. Koupila jsem si zpáteční lístek. Ušetří peníze i čas (na přívoz čekává spousta lidí, s koupenou jízdenkou nemusím stát ve frontě).

Několik odvážlivců šlo na střechu. Zbaběle jsem se schovala do skorotepla v podpalubí. Vlny byly docela velké i v zálivu, na volné moře bych teda nechtěla. Přejížděla i nějaká škola na výletě. Puboši výskali a pištěli při každém zhoupnutí.

Ve Valettě jsme byli za pár minut. Přistávání zabralo skoro stejně času jako přejezd. Nikdy jsem netušila, že lodi umí couvat.

Zkušeně jsem se vyhnula lovcům turistů. Vykročila jsem rázným krokem, jakože vím, kam jdu. Turisté většinou po vystoupení z lodi koukali do map a dohadovali se, kam teď. Hned je lapili taxikáři, řidiči drožek apod.

Město moc maltsky nevypadá. Myslím, že Tas-Sliema je mnohem hezčí. I když nemá tak honosné budovy a hrad. Jinak – omlouvám se Sliemě, ve které bydlím. Myslela jsem, že je to čtvrť a přitom je to samostatné město. Ty na sebe navazují tak těsně, že hranice nejde poznat.

Valetta je postavená na vcelku prudkém kopci. Nahoře foukalo mnohem více než v přístavu. Nejzajímavější část návštěvy byla, když náporu větru připlácly pár turistů na hradby. Někteří se nechávali připlácávat opakovaně. Zjevně je to bavilo.

Lovců turistů tu bylo více než v přístavu – lákali na obchody, restaurace, projížďky, aj. Já proplouvala v pohodě. Jediné chvíle, kdy jsem se prozradila byly, když jsem něco fotila. Cvakala jsem raději rychle a pak odkráčela do první uličky. Bylo mi jedno, kde bloudím. Přístav byl pořád z kopce dolů, takže jsem se nemohla ztratit.

Byla mi docela zima. Procházka mě moc nebavila. Po hodině jsem se rozhodla zamířit do přístavu a jet zpět. Převozní loď nikde. Nerozhodilo mě to,  s časem si tady moc hlavu nelámou. Loď pořád nikde. Hypnotizovala jsem ostroh, za kterým se měla vynořit. Nepomohlo to. Po půl hodině už jsem byla zmrzlá jako sobolí exkrement. Snažila jsem se rozptýlit snahou vyfotit tříštící se mořské vlny o přístavní molo. Ani na po osmé se mi nepodařilo vlnu zachytit ve chvíli, kdy se roztříští. Zase jsem všechny fotky vymazala. Puberťáci jeli zpět zase stejnou lodí jako já. Bavili se tím, že si pouštěli hudbu z mobilů a tančili. Začala jsem jim závidět.

Dostavil se chlapík, který nám sdělil, že přívoz už dneska nebude fungovat, protože jsou velké vlny. Jestli chceme, můžeme využít kyvadlový autobus, který nás za pouhé tři eura odveze do Tas-Sliemy. Dívala jsem se na moře, jestli nevypadá na zlepšení situace. Nevypadalo, spíše naopak. Zvážila jsem možnost vylézt nahoru do města a najít MHD, které by bylo levnější. Podívala jsem se na ten kopec, na svoje zmrzlé ruce a vytáhla 3 eura. Tolik k úspoře za zpáteční lístek.

Ptala jsem se, jak dlouho pojedeme. Byla zima, řidič měl otevřené okýnka a odmítal je zavřít. Prý deset-patnáct minut. Podle dopravní situace. Jeli jsme padesát minut.

Opravdu hodně jsem se těšila na čaj a něco k jídlu. Po cestě jsem si koupila chleba a tuňákovou konzervu. Doma jsem zjistila, že mi došla voda na čaj. Oblékla jsem si další čtyři vrstvy oblečení a šla pro vodu. Rozčilovali mě lidi v zimních bundách.

Dnešek zazdil rozverný chlapík, který se mě zeptal, zda jsem vdaná nebo šťastná. Vybral si špatný den. Blbec.

Tak děvčata nejsou z Portugalska, ale z Brazílie. A zázrak! Uklidily kuchyň. Dokonce měly odvahu uklidit ledničku! Skláním se.

Předala jsem jim těžce nabyté informace a zkušenosti. Snad se nevyděsily. Ale vypadají odolně 🙂

DEn 10

Můj organismus se mi rozhodl dát sežrat to včerejší prochlazení. Není mi dobře. Rozhodnu se to rozehnat čajem a paralenem.

4 ráno – došel čaj

5 ráno – došla voda

6 ráno – došlo mi, že to asi takhle nepůjde

Narvala jsem se dalšími léky. V sedm konečně zabraly. Společně zabraly i vrtačky a další nářadí, které se ozývají z vedlejšího bytu. Připravují další prostory na sezónu. Venku začíná dopravní zácpa. Troubení a pokřiky místních.

Maltšninu jsem prozatím nedokázala nikam zařadit. Myslela jsem, že bude podobná italštině, ale nepřipadá mi (ne, že bych byla nějaký jazykovědec). Zní mi jako turečtina křížená s řečtinou.

Ze spánku nebude nic.

Potřebovala jsem přečkat čas do otevření obchodu, tak jsem umyla dřez a linku. Děvčata mi dodala odvahu. Pořád to nevypadá jako kuchyň, kde bych v klidu vařila, alespoň není na první pohled odpudivá.

V osm se otevírá obchod. Vyrazila jsem pro vodu, čaj a něco k jídlu. Žaludek paraleny a další léčivo nepovažuje za vhodnou stravu a začíná protestovat.

Oni tu snad nepijí černý čaj! Našla jsem jen jeden, styl našeho Pigi. Lepší než drátem do oka. Když jsem šla kolem konzerv, zvedl se mi žaludek. OK, budu jej poslouchat. Místo konzervy jsem vzala brambory a alobalové misky. Zkusím si je upéct. Pak ještě chlebík a máslo. Mají jen irské, belgické nebo margarín. Nakonec vyhrálo irské, bylo mi sympatičtější. Jo, a malou krabičku soli.

Vod jsem se rozhodla vzít celý balík, ať nemusím pořád chodit. Navíc to vyjde levněji. Jen jsem si nevšimla, že to není klasický 1,5, ale 2,5. Normálně mi mírný kopeček z obchodu připadá jako příjemná procházka. Po probdělé noci, s batohem nákupu a dalšími 15 kg v ruce už ne. Rozhodla jsem se, že zkusím použít výtah. Hádejte co, nefungoval. Vykopala jsem balík po úzkých schodech nahoru a šla si odpočinout. Po cestě jsem minula opraváře sporáků. Snad to opravil. Jde uvařit jen s velkými prostoji. Pokud jej chcete použít např.s hodinovým odstupem, stávkuje. Takže když si udělám čaj, dalších pár hodin není k použití.

Asi opravil, byl kolem něj bordel, asi oddělával zadní stěnu. Uklidila jsem to a uvařila si čaj.

Na oběd jsem si udělala chleba s máslem a banán. Byla to mňamka.

Do školy jsem doprovodila nové spolubydlící, aby nemusely bloudit. Připadalo jim to daleko (asi 10 minut :-)).

Minulý týden jsem dostala přesný rozvrh na tento. Jsou delší hodiny, protože v pátek je svátek, tak musí nahnat hodiny. Učitelka měla být Julia a ve třídě nás mělo být pět.

Učitelka se jmenuje Mandy a je nás osm.

Už jsem vzdala, že se naučím něco nového z gramatiky. Chtěla jsem na vyšší úroveň a bylo to tak o dva levely níže než ten minulý týden. Nicméně Mandy je super. Učebnici bere jen tak bokem a probíráme praktické věci, hodně opravuje a doporučuje vhodnější spojení apod. Asi si ji nechám.

Ptala jsem se na zdravotní péči. Na Maltě je několik nemocnic, jen jedna státní, ostatní soukromé. Nejkvalitnější je prý ta státní, soukromé moc nedoporučuje. Je o dvě města dál (asi půl hodiny rychlé chůze). Doktoři tu ordinují i v lékárnách.

Pak jsme se dostali na nezaměstnanost, minimální mzdy apod. Nikdo nám nezávidí naši minimální mzdu, ale všichni závidí naši míru nezaměstnanosti. Někteří zvažují dočasný přesun do ČR.

Pauza byla jen 15 minut, to je na houby. Rychle jsme probrali co kdo dělal v neděli. Julia objevila nějakou místní restauraci, která není namířená na turisty, prý levná a super jídlo. Možná zajdeme (jestli zvládnu svůj rozhozený organismus).

Všichni o pauze vyběhneme na střechu (i když prší). Kolegové rychle ubalí cigarety. Ve škole všichni balí svoje. Jednak kvůli ceny a jednak prý mnohem méně vykouří. Je sranda je pozorovat.

Po pauze jsme probírali popisování osob. Fyzicky, osobnostně a tak. Nad některými jejich frázovými slovesy (či jak se to česky jmenuje) fakt zůstává rozum stát.

Všimla jsem si, že používám slovíčka, která jsou mi v angličtině jasná, ale neumím najít přesný český význam. Teda, naučila jsem se dost nových věcí. Ale ještě více zapomněla. Standard.

Na večeři jsem v troubě upekla brambory, prskla na ně trošku másla a osolila. Konzervu už nechci ani vidět. Nacpala jsem se k prasknutí. Tak jsem to ještě zazdila piškoty. Teď jen, aby mě žaludek nenechal ve štychu.

Uvařila jsem si čaj a funím. Holky si chtěly udělat palačinky. Světe div se, sporák stávkuje. Jdu si lehnout.

Sakra, zapomněla jsem, že jsme dostali domácí úkol. Tak nic, jdu psát mail paní učitelce, ať nedostanu školní trest.

den 11

Dostala jsem zpátky domácí úkol s pár opravami, hlavně překlepy a vhodnější slova. Prý dobrý.

Ráno je mi lépe, tak jdu pro chleba a trochu se projít. Dneska je slunečno a teplo, super.

Líbí se mi telefonní budky – takové ty anglické červené. Někde slouží původnímu účelu, někde třeba jako knihovnička. Kousek od nás je jedna stojí, tak ji jdu nakreslit. Opět vestoje, ach jo.

Stojím na chodníku, mezi mnou a budkou je cesta s rušnou dopravou. Buď mi před očima stojí náklaďák, nebo tůrující a troubící osobáky. Docela to smrdělo.

Holky pořád spí. Pravděpodobně byly včera na vítací párty.

Ve škole přibyla další „spolužačka“. Je z Francie, jméno jsem opět úspěšně zapomněla. Znovu výměna učitelky. Zapojuji se, jen když někdo nerozumí významu některého slova. Zahraji „divadlo“. Alespoň se pobavíme. Jinak mě to moc nebere.

O krátké pauze se domlouváme, že zajdeme zítra nebo pozítří do místní hospody na večeři. Snad mi už bude dobře. Julia řekla, že nepůjde, je švorc. Prochlastala všechno na poslední párty. Řekli jsme ji, že se složíme a že nám to vrátí, až bude bohatá. Prý nebude nikdy bohatá. Ráda paří.

Probírali jsme, kdo co studoval. Máte kriminalistu, antropologa, ekonoma, sociálního pracovníka. Yuki nestuduje, neplánuje pracovat (to je ta, co se bohatě provdá). Nerada ji poslouchám, mluví s příšerným huhňáním. Myslela jsem původně, že to je prostě „japonský“ přízvuk, ale ostatní mluví normálně. Španělé vyslovují CH místo H. Už jsem si zvykla. Jinak jsou deformace spíše díky tomu, že nejsou zvyklí mluvit.

Po cestě domů si kupuji zeleninu na polévku. Holky pořád spí. Když jsem se najedla, vylezly z postele. Nevypadají OK.  Chápu, že vybulily školu, to by nedaly.

Přistěhovala se nová spolubydlící. Sicílie. Bude tu dva týdny a má dva ohromné kufry. Trochu jsme pokecaly všechny dohromady. Brazilky mají rozdělené role. Jedna vaří a uklízí, druhá mluví. Budou tu tři měsíce, takže na učení tak nespěchají. Líbí se jim, jak je tady bezpečno. Doma by si prý ven po setmění netroufly.

U plkání jsme domalovala obrázek s budkou. Je tu špatné světlo, po setmění jsem barvy i tvary trefovala spíše odhadem.

Dneska bez úkolu. Tak budu čučet
do blba. Vymyslela jsem alespoň jednu akci pro podnikatele, kteří chtějí svou firmu rozvíjet. Snad se povede 🙂

den 12

Ráno bylo něco jinak. Nebylo mi špatně, nic nebolelo. Super. Ale i tak nebudu riskovat a najedu na pravidelné dietní jídlo. Vyrazila jsem do supermarketu (toho většího), že si koupím mléko, krupici a tak. prostě si budu hýčkat žaludek.

Jsem na sebe hrdá, poprvé jsem mohla někomu poradit s cestou. Zastavila mě paní, jestli nevím, kudy kam. Naštěstí jsem byla zrovna na místě, kde jsem si byla jistá, kde jsem, znala jsem její cílovou destinaci, tak jsem popsala cestu. Myslím, že správně. Snad. Tak na 90% jsem ji poslala správně.

Cesta k obchodu byla zablokovaná stavebními dělníky. Zase něco stěhovali. Asi ledničku. Jestli se jim vyplatí vždycky ty okna vybourat ..

Bez zaváhání jsem to vzala vedlejšími uličkami. Jako doma.

Jelikož nevím, jak se řekne krupice (umím jen ovesné vločky, ale na ty nemám chuť), rozhodla jsem se najít mouku, mělo by to být někde blízko. Prolezla jsem všechny tři patra a mouka nikde. To je divné. Ale zjistila jsem, že v tomhle obchoďáku mají 3 druhy černého čaje. Šikulky. Našla jsem banány. Mladík mi našel podle pokynů ani ne moc zralé ani ne moc zelené. Byl velmi ochotný.

Šla jsem se zeptat, kde je mouka. Prý ve třetí uličce. Divné, tam už jsem dvakrát byla. Prošla jsem ji znovu. Nic. Zeptala jsem se znovu.
Upřesnili místo. Fakt jo. Byly tam asi tři pytlíky. Zjevně se tu doma moc nepeče. Mají i krupici. V pidi balení. Řekne se Semolina. Tak jo. Přibrala jsem malé balení cukru, mléko a šup vařit.

Chutnala trochu jinak, ale je mi to jedno. Po obědě jsem dopracovala budku. Docela mě mrzí, že nemám trpělivost na detaily. Pak něco blbě plácnu a už to nepřemaluji (teda ne tuží nebo akvarelkami). Dám se na abstrakci.

U kreslení jsme zase kecali s holkama. Julie je nezaměstnaná, chce dělat recepční, tak potřebuje zapracovat na angličtině. Holky z Brazílie vystudovaly práva. Marcela pracuje s otcem v rodinné firmě, prodávají doplňky pro domácnost.

Jdeme do školy.

Gramatika opět na základní úrovni. Ale ptala jsem se spolubydlící, která chodí do vyššího levelu a není to o nic lepší. Navíc má problém komunikovat. Myslím, že někteří studenti u vstupního testu podváděli a použili slovníky a překladače. Není jinak možné, aby byli v té úrovni, co jsou.

Julia (Španělsko) mě požádala, ať jí nakreslím obrázek na blok, do kterého si píše nějakou svou knížku. Zajímavá byla domluva. Nakonec jsme se shodli (pomocí mých náčrtků a obrázků na google), že chce studnu s rumpálem (ani nevím, zda to má nějaký speciální název v češtině, natož v angličtině), strom a zesvětlující se pozadí. Tak uvidím, jestli jsme se pochopily správně.

Rozjely se dvě zajímavé diskuse. Jedna o nutnosti testování na zvířatech a o škodlivosti stresu. Většina tvrdila, že ideální stav je žádný stres. Snažila jsem se vysvětlit, že žádný stres znamená žádný vývoj a že bychom pořád plavali jako prvoci v moři. Jen netuším, jak se řekne prvok. Tak jsem jen nakreslila na tabuli a předvedla. Nevím, zda jste někdy předváděli prvoka. Zkuste si to. Nevím, jestli pochopili (jak prvoka, tak sdělení), ale alespoň se zasmáli.

Po cestě ze školy jsem skočila do vedlejšího pidiobchůdku se zeleninou.
Začínají docela zlevňovat jahody. Tak jsem si nakoupila (dost hodně). O něco jsem se rozdělila, něco snědla (něco znamená asi půl kila) s krupicovou kaší a něco zbylo na zítra. Snad se nezkazí.

Je mi dost dost těžko. Jdu se projít k přístavu a potloukat se po uličkách. Večer to má úplně jiné kouzlo. U přístavu je spousta prodejců suvenýrů. Normálně je ignoruji, ale zaujal mě prak. Docela vážně jsem uvažovala, že jej koupím Miušce. Ale nakonec jsem si uvědomila, že u nás nejsme tak zvyklí často vyměňovat okna, jako na Maltě, a s povzdechem jsem jej tam nechala. Snad najdu něco vhodnějšího. Občas jsem se pustila do řeči s přátelskými lidmi. Jeden pán byl až moc přátelský, tak jsem se stala asociální a zmizela.

DEN 13

Poslední „pracovní“ den na Maltě. Zítra je svátek, Malťané se připravují pečlivě. Je tu hodně kostelů a kaplí s výstavami o životě Ježíše. Zdobí si okna i výlohy náboženskými motivy. Ne pomlázky, vajíčka a pentličky jako u nás. Ukřižovaný Ježíš mezi pračkami vypadá nezvykle.

Po cestě jsem potkala nápis „Nenechte psy močit na tento schod“. Byl na něm koberec. Asi se to špatně vymývá.

Před školou jsem šla zaplatit elektřinu za tento týden. Byl to pětinásobek toho, co ten minulý. Domáhala jsem se vysvětlení čímž jsem je uvedla do zmatku. Přepočítali to a už to byl jen trojnásobek. Nevypadali si jistí, ale už jsem to nechala. Blíží se to průměrné částce, na kterou jsem byla upozorněna.

Jul byla s obrázkem spokojená. Alespoň nějaký pocit zadostiučinění.

Dneska další zajímavá debata o životním prostředí. Máme asi nejvíce namíchanou mezinárodní třídu. Francouzka se jmenuje Oriane. Myslím, že co si odnáším z angličtiny je rozpoznávání přízvuků. Španělský, francouzský, japonský a italský nebudu mít problém rozeznat.

Probírali jsme, jaké mají problémy v jednotlivých státech. Opět jsme z toho vyšli nejlépe. I když se nám životní prostředí a jeho ochrana u nás nelíbí, zjevně jsme na tom o mnoho lépe než u spolužáků.

Na Maltě mají problém s tříděním odpadů, třídí jen zahraniční studenti. Zkoušeli tu před pár lety zavést kontejnery na tříděný odpad a Malťané na to kašlali. Házeli sklo do plastů apod. Tak to zrušili a udělali jen standardní odpad do jednoho pytle a vše na recyklaci zvlášť do dalšího. Stejně to nerespektují. Ale i jinde to nefunguje. Když jsem řekla, že třídíme cca 80%, spadly jim sanice.

Počet aut na rodinu na Maltě je cca 3. Mají úzké cesty, časté dopravní zácpy a velké autobusy, které mají problém uličkami projíždět. Jo, a velmi úplatnou vládu. Podle popisu je to horší než u nás.

Mandy nám popisovala, že když bylo naposled v Itálii zemětřesení, přišla na Maltu minitsunami a vyhodila na břeh ryby. Místní měli oběd zdarma. Ptali se na zemětřesení u nás. V podstatě nic. Říkali, že Česko vypadá na ideální svět. Někteří zvažují, že se k nám přesunou.

Yuki si stěžovala na špatné ovzduší v Japonsku. Byla hodně rozčílená, protože smog ji ničí pleť.

Večer jsme si šli sednout do místní hospůdky a drbali. Oriane je 20 let, je z nás nejmladší. Druhá Michele (jsou tu dvě, tak ať je rozliším), které je 26, ji říkala, že je moc mladá, aby některé věci chápala… Mlčela jsem.

První Michele řekla, že se z Malty nevrátí. V Itálii je to prý na houby s prací, tak zůstane na Maltě nebo jinde (ČR?).

den 14

Nechce se mi z postele. Na dnešek nemám žádný plán. Tak budu bloudit.

Na snídani jsem si chtěla dát jahody, co jsem si dala před dvěma dny do ledničky. Vypadají pořád super. Už vím proč. Jsou zmrzlé na kost. Tady jsou jen 3 stupně fungování věcí. Vůbec, málo, moc. Tak jsem je snědla jako nanuk. Studí mě zuby.

Tak jo, jdu ven. Okruhem na druhý konec poloostrova. Vzala jsem to přes dvě sousední města (jako z Mariánek do centra). Na kolonádě tam byla spousta lidí, tak jsem se dlouho nezdržela. Seskočila jsem dolů na pobřeží a po cestě jsem si natrhla kalhoty a zlomila nehet.

Kromě zmrzlých a snědených jahod dneska doma nebylo nic k jídlu. Počítala jsem, že i když je svátek, tak budou otevřené ty malé obchůdky, jako v neděli. Nebyly. Když jsem oběhla i ty poslední typy, vzdala jsem to a otočila směrem k přístavu, kde jsou stánky s rychlým občerstvením. Sehnala jsem bagetu s tuňákem.

Doma jsem si uvařila čaj (alespoň voda zbyla), přezula do papučí a šla domalovat poslední obrázek. Nešlo to. Nakonec jsem to vzdala a po dlouhé době vyhodila
rozmalovaný (většinou počkám až jsou hotové, než je vyhodím). Když jsem šlápla na práh u dveří, rupla podrážka u papuče. Jasně. Ještě něco?

Jdu balit. Ráno vstávám o půl páté. Tak pa.

den 15

Sbaleno, připraveno, vypito půl litrů čaje. Čekám na někoho, kdo mi přinese dopozit výměnou za klíče. Podle dohody měl přijít 5:15. Nikdo. 5:30 slyším přijíždět taxi. Ze školy pořád nic. Depozit je 150 euro, docela mě štvou. Taxikář odmítá převzít klíče, schránka u apartmánu není. Položím je na stůl.

Provoz žádný, taxikář si to pochvaluje a jede jako na závodním okruhu. Kruháče v protisměru mi fakt nedělají dobře. Na letišti se vypotácím z vozu.

Při kontrole mi něčím potírají ruce, nepochopila jsem, nevysvětlili.

Free shop promakaný, prochází se ním přímo na letiště, takže většina lidí nakupuje, i když nechce. Já hledám studenou vodu a rohlík nebo bagetu. Nic dietního. Nakonec objevuji Grisiny. Alespoň něco. Sednu si k informační tabuli, abych nepromeškala číslo brány a rozbaluji je. Nevím, jestli Grisiny mohou být zkažené, ale tyhle tak chutnaly. Vyhazuji je, nasnídám se Kinedrylu a jdu k bráně.

Už se nahromadila docela fronta. K odletu je asi půl hodina, bude to narychlo. 7:20 se má otevřít brána

  • 7:16 přichází pán a sedá si na židli. Že by tu konečně něco bylo včas?
  • 7:18 přichází posila, jsou tam dva.
  • 7:19 oba odcházejí pryč.
  • 7:22 přichází paní a spouští počítač. Chvíli buší do klávesnice. Nedaří se ji asi něco spustit. Někoho volá.
  • 7:24 přichází druhý pán a koukají do toho dva. Opět volají telefonem posilu.
  • 7:26 přichází další pán. Koukne na obrazovku a mluví do vysílačky.
  • 7:28 přichází další. Teď mluví dva do vysílačky, jedna telefonuje a jeden tluče do klávesnice.
  • 7:31 se nejspíše povedlo. Dva odcházejí a zbývá chlap se ženskou. Otočí se k oknu a dívají se ven.
  • 7:33 přijíždí autobus. Otevírají dveře a můžeme procházet.

Kupodivu odlétáme jen s desetiminutovým zpožděním. Dostala jsem místo u okna, což je bezvadné. Mohu si opřít hlavu. Cestu jsem prospala.

Přistání v Praze v pohodě. Na kufry se čeká docela dlouho, asi mi ujede autobus na letiště. Stihla jsem ho. Prospintovala jsem k dalšímu terminálu a naskočila na poslední chvíli. Bukuji si místo ve vlaku, pokud dorazí autobus včas, stihnu to. Nabíráme mírné zpoždění. Sprintuji i na nádraží. Stihla jsem to.

Ve vlaku probíhá mezi spolucestujícími diskuse, proč už tvarůžky nesmrdí tolik, jako dříve. Mluví česky. Připadá mi to divné. No nic, jdu zase spát.

Sbohem Malto, už asi nepřijedu.